Jsem těhotná!

Tak dlouho jsem se těšila, až budu moc napsat tento článek. Článek o tom, že jsem těhotná a víte co? Teď když ho začínám psát, vůbec nevím, jak začít, jak ho pojmout, co do něho zahrnout, co vynechat a přitom je to snad ten nejdůležitější článek z rubriky neplodnost. Je to článek, který může dát naději někomu, kdo si tím vším prochází taky.

Což je vlastně i jeden z důvodů, proč jsem začala s rubrikou neplodnost. Chtěla jsem, aby se o tomto tématu více mluvilo, chtěla jsem, aby moje řádky pomohly tomu, kdo to potřebuje. Tomu, kdo si tím také prochází a má pocit, že se to týká jen jeho a je na všechno sám a nikdo mu nerozumí. Chtěla jsem, aby můj příběh měl šťastný konec a někdo další dokázal věřit, že i jeho příběh ještě nekončí a dočká se toho vysněného miminka.

A také jsem se z toho všeho chtěla vypsat, pomoc lidem okolo mě, aby mě víc chápali… aby alespoň trochu pochopili, čím jsem si poslední roky procházela a jak mi bylo.

Ve chvíli, kdy jsem začala psát články do rubriky neplodnost jsem už byla těhotná a mé těhotenství nebylo úplně na začátku. Snažila jsem se věřit, že než dopíšu celý náš příběh, tak budu v náručí držet to naše vytoužené miminko, ale bála jsem se, že se něco pokazí a můj příběh bude končit úplně jinak.

Rovnou prozradím, že jsem nejvíc vděčná a šťastná, že se zrovna dívám do postýlky, kde nožičkama kope to nejnádhernější a nejúžasnější miminko a vím, že všechna ta bolest, všechno to zklamání, každá koruna, všechen ten čas a všechno to, čím jsem si musela projít, za to opravdu stálo.

Pojďme se ale vrátit ještě o trochu zpátky, ať máte ten příběh přeci jen víc komplexní. Minulý článek o transferu posledního embrya jsem končila tím, že jsem čekala 3 týdny na kontrolní ultrazvuk na klinice kvůli potvrzení srdeční akce plodu.

Potvrzení srdíčka

Musí vám být jasné, že na tuto chvíli jsem čekala opravdu dlouho a několikrát i přemýšlela nad tím, jaké to bude. Jaké bude poprvé vidět, že se embryo správně uchytilo a je přesně tam, kde má být. Jaké to bude slyšet srdíčko toho malého tvorečka, na kterého jsem tak dlouho čekala.

Vůbec jsem si před návštěvou mé lékařky na klinice nechtěla připouštět, že něco bude špatně. Dala jsem všechno do toho, abych dokázala myslet pozitivně a představovala si, jak uslyším srdíčko, jak mi doktorka pogratuluje a já nejspíš uroním dojetím nějakou tu slzičku.

No, tak to vůbec nebylo. Ve chvíli, kdy mi má lékařka dělala ultrazvuk, netvářila se úplně spokojeně a já si nebyla jistá, co se děje. Potvrdila mi, že plod je v děloze, že srdíčko bije, ale také mi řekla, že je plod o týden menší, než by měl být a že mi to nedokáže vysvětlit.

Víte, když otěhotní žena přirozeně, tak pár dnů úplně nehraje roli, protože mohla mít ovulaci dříve/později, a tak samozřejmě i stáří těhotenství může být o pár dnů posunuté. Pokud podstoupíte IVF, kdy se přesně ví, kdy embryo bylo vloženo a jak bylo staré, mělo by těhotenství přesně odpovídat.

Samozřejmě jsem vůbec nečekala, že uslyším něco takového. Kde jsou ty gratulace? Kde jsou ty slzy štěstí? Proč mě má lékařka ihned vyděsila, že mi nedokáže vysvětlit, proč je plod o celý týden menší a tváří se, že je to hodně špatný? Začala v papírech hned hledat, jestli jsme měli geneticky testovaná embrya, ale to jsem jí rovnou řekla, že neměli.

Nedoporučila nám to hned na začátku, že proto není důvod. Zdůraznila mi, že bude lepší, když o těhotenství nikomu nebudu říkat minimálně tři měsíce, pokud tak daleko těhotenství dojde, s nejistým úsměvem mi popřála hodně štěstí a ať se za dva týdny objednám ke svému gynekologovi.

Víte, občas byla nějaká ta chvíle, kdy jsem přemýšlela, že na klinice poprosím, že chci změnit lékařku. Určitě má lékařka nebyla špatná, ale na můj vkus byla trochu moc věcná a málo empatická. U této návštěvy jsem velmi litovala, že jsem nezačala chodit k někomu jinému. Za celou dobu, co jsem docházela na kliniku, jsem byla i u dvou jiných lékařek (jednou měla moje dovolenou a podruhé mě prostě objednali špatně), ale obě byly více empatické, milé a přátelské.

Neodcházela jsem z kliniky šťastná jako blecha, odcházela jsem nejistá, nervózní, plná obav a rovnou se objednala na svojí gynekologii s termínem za 2 týdny.

Opět jsem si procházela další nejistotou, čekáním a strachem. Takhle to být přece nemělo.

Návštěva mého gynekologa

Po dlouhých dvou týdnech jsem konečně šla ke svému gynekologovi. Upřímně? Já u něj byla do té doby asi jen jednou. Na gynekologii jsem vždy sice chodila pravidelně, ale chodím na kliniku, kde je více lékařů. Vždy jsem chodila ke stejné doktorce, ale když jsem potřebovala před lázněmi co nejrychleji termín na preventivní prohlídku, tak má lékařka volné termíny neměla, zkusila jsem tedy jiného lékaře a stejně tak tomu bylo i nyní. Od té doby už se objednávám jen k němu. Takže jsem vlastně moc ani nevěděla, jaký je a o to větší obavu jsem z návštěvy měla.

Prohodili jsme pár vět, dala jsem mu papír z poslední návštěvy na klinice a pak mě čekal ultrazvuk. A právě v tuto chvíli jsem se konečně dočkala toho “gratuluju, vše vypadá naprosto v pořádku“.

Několikrát jsem se ho ptala, jestli si je jistý. Vysvětlila jsem mu, že paní doktorce na klinice se nelíbilo, že je plod o týden menší než má být. Jeho reakce? Mávnul nad tím rukou. Prý si s tím vůbec nemám dělat starosti. Důležité je, že prcek roste a to, že ho viděla paní doktorka menší, mohlo být jen tím, že špatně měřila, anebo má prostě horší zařízení na kterém to není všechno tak krásně vidět.

Vytisknul mi fotku, domluvili jsme si termín další návštěvy a já konečně odcházela s pocitem, že je všecko v pořádku a já čekám miminko.

Jsem těhotná!

Nebudu lhát, po kontrole se mi ulevilo jen na chvilku. Celé těhotenství jsem měla obrovský strach, aby bylo vše v pořádku, aby se něco nepokazilo. Na začátku jsem přestala i nějakou dobu chodit na sociální sítě, protože na mě skákalo moc smutných příběhů a já to úplně nezvládala. Byla jsem hodně úzkostlivá.

Vždy jsem se nemohla dočkat další kontroly a vůbec nechápu, proč jich v těhotenství není více. Po každé kontrole jsem se na chvíli cítila lépe, ale bylo to opravdu jen na chvíli a rychle zase přišel ten strach, se kterým jsem neuměla úplně pracovat.

Fyzicky jsem se celé těhotenství cítila dobře. Jasně, na začátku tam byla velká únava a přežívala jsem jen na ovoci, protože nic jiného jsem do sebe nedokázala dostat. Ke konci jsem občas měla problém si obout některé boty. Jednou mě vyděsilo krvácení, kdy jsme hned jeli k lékaři a já už počítala s tím, že budu v nemocnici až do porodu.

Přesto ale můžu říct, že fyzicky jsem na tom byla více než dobře a vlastně díky zimní bundě na mě někteří lidé ani nepoznali, že jsem těhotná. Psychicky to tak úplně dobré nebylo a ani nedokážu popsat, jakou velkou úlevu jsem cítila, když jsem malého poprvé držela a slyšela jeho pláč.

Poslední články z rubriky neplodnost jsem psala s tím, že už jsem prcka měla u sebe a musím říct, že i když jsem psala o náročném tématu, s prckem u sebe to bylo všechno mnohem snazší.

Děkuji všem, kteří mé řádky četli. Velmi si vážím všech milých a podporujících zpráv a komentářů, které mi přišli a věřím, že tyto články a můj velký výstup z komfortní zóny někomu alespoň maličko pomohl.

O čem budu psát na blogu teď? To zatím nevím. Věřím, že přijdou články o cestováním s prckem, možná tu vznikne rubrika mateřství, ale jasný plán zatím nemám. Teď se prostě budu snažit, abych pro prcka byla ta nejlepší máma.