Jak vypadalo moje Camino?

Můj milý Camino deníčku… ano přesně takto měla začínat slova v sešitu, který jsem si sbalila s sebou na moje Camino. Měla jsem v plánu si každý den do sešitu zapisovat zážitky a pocity ze své cesty. Pokud mám být upřímná, sešit jsem otevřela přesně 2x s tím, že jsem jakékoliv zapisování brzy vzdala.

Moje představa psaní deníčku vzala velmi rychle za své. Po cestě se mi úplně nechtělo zastavovat a zapisovat, večer jsem byla tak unavená, že jsem prostě neměla sílu ani chuť cokoliv psát.

Jak vypadaly mé dny, kdy jsem šla pěšky z Porta přes Portugalsko do Španělska do města Santiago de Compostela? Zkusím vám to trochu přiblížit a rovnou se omlouvám, pokud dnešní článek bude zbytečně moc dlouhý, zmatený a plný informací, které nikoho zas tak moc nezajímají.

Den 0 (20 km)

Nevím, jak jinak bych nazvala první den, a tak ho označím nulou. Protože to vlastně tak úplně můj první den na Caminu nebyl. Byl to den, kdy jsem si doletěla z Prahy do Porta (a na pražském letišti zapomněla kšiltovku, kterou jsem tak dlouho sháněla) a během odpoledne si užila krásy Porta.

Porto je krásné město, hned na letišti se mi povedlo zabloudit, když jsem hledala metro – ono totiž není úplně dole, jak je u nás zvykem, a tak jsem skončila v podlaží, kde bylo jen parkoviště a musela jsem po eskalátoru vyjet zpět o jedno patro výš. Při tomto bloudění jsem potkala jednu Češku, u které jsem si říkala, že dle baťohu se vydává také na Camino. Já už vlastně v Praze na letišti každého s velkým baťohem podezírala, že poletí do Porta a půjde Camino. Jasně, že většina lidí neletěla ani do Porta a nejspíš ani na Camino.

V metru už jen stačilo koupit kartičku na MHD, nahrát na ní kupón a mohla jsem se pohodlně dostat do centra. Samozřejmě jsem věděla, že chci vidět most krále Ludvíka I. a skvělé je, že než jsem k němu došla, tak jsem potkala i katedrálu Sé, kde je možné si koupit kredenciál a je to takový výchozí bod, odkud se poutníci na Camino mohou vydat a já zde také uviděla svojí první žlutou šipku, u které bylo 258 km (jaké překvapení, když další den jsem za sebou už měla minimálně 10 km a potkala jsem šipku, u které bylo napsáno 268 km). Teď už vím, že 258 km má vnitrozemní trasa, která je kratší než pobřežní, po které jsem druhý den šla já.

Po Portu jsem nachodila hned první den kolem 20 km. Takže to nebylo úplně tak, že bych si dala odpočinkový den, chtěla jsem využít svůj krátký pobyt v Portu. K večeru jsem šla na své první ubytování do Fishtail Sea House, takže pár km mi hned naskočilo. Nádherné ubytování, které má společné pokoje a zde jsem zjistila, jaký je to luxus mít postel se záclonkou. Ubytování má i krásný společný obývák a nádhernou kuchyň, kde se dá vařit, ale to jsem nevyužila.

Den 1 Porto – Vila do Conde (25 km)

Ráno jsem se vzbudila celkem brzy – venku byla ještě tma a já věděla, že za tmy rozhodně chodit nechci, a tak jsem počkala na východ slunce. Nebudu lhát, než jsem vyšla z pokoje, podívala jsem se na mapu, kam mám jít. Camino je super, že vás všude doprovázejí žluté šipky, které vám říkají, kudy máte jít. Já si ovšem takhle od ubytování nebyla jistá, kde první šipku najdu.

Během pár minut a po pár krocích už jsem objevila první žlutou šipku, a tak jsem mapu vůbec nepotřebovala a šla právě podle zmíněných šipek. Věděla jsem, že dojdu k oceánu a kolem oceánu vedlo ještě spoustu mých kroků.

Všichni všude sdílejí, jak je oceán krásný, jak je to nadchlo a bezesporu to tak je a oceán máte pěkně dlouho po levé ruce, ovšem jakmile se podíváte doprava? Jen kousek od vás je silnice, paneláky a pak něco, co mi připadalo jak taková větší Spalovna Malešice. To mě celkem nemile překvapilo.

Každopádně první kroky vedly po dřevěných chodníčkách a já si furt říkala, co tu vlastně dělám? Po prvních pár km jsem zatím úplně nadšená nebyla. Oceán byl hezký, ale začínalo být celkem teplo a co si budem povídat, na takové procházky hned po ránu zvyklá úplně nejsem. Pak naproti mě běžel starší pán a hned na mě volal “buen camino” (přál mi šťastnou cestu) a to mi přeci jen vykouzlilo úsměv na tváři.

Ubytování Hi Vila de Conde jsem měla rezervované několik dnů dopředu, a tak jsem přesně věděla, kam první den potřebuji dojít – do růžové vilky. Toto ubytování mělo nádherné recenze a musím říct, že opravdu bylo krásné, čisté a i když na pokoji byly 4 patrové postele, tak zde obsazovaly pouze ty dolní postele a já věděla, že budu na pokoji s maximálně 3 dalšími lidmi.

Jaké překvapení, že pár minut po mě na ubytování přišla holčina, s kterou jsem bloudila už na letišti a s ní ještě jedna (také Češka), s kterou jsem se viděla na ubytování předchozí večer a samozřejmě nechyběla ani čtvrtá slečna, která byla také z ČR.

Hned druhý den jsem tak byla na pokoji se samými Češkami (a to ani nemluvím o tom že i vedle na pokoji byly Češky). Takže už od této chvíle jsem se smála, že jakmile promluvím česky, je kolem mě aspoň 5 Čechů.

Den 2 Vila do Conde – Marinhas (29 km)

Hned druhý den ráno už na pokoji začalo domlouvání, kdo kam chce dojít a nějaké to přesvědčování, kdo si našel lepší ubytování a že by bylo fajn jít společně na některé z nich apod. No vlastně to začalo už večer. Každopádně, i když holky mi byly fakt sympatické, já se od nich hned ráno během chvíle odpojila, protože jsem na Camino jela sama s tím, že si chci jít fakt podle sebe, soustředit se jen na sebe a neřešit ani trochu potřeby ostatních. Kdy jindy být sobec, než právě teď?

Nebudu lhát, velmi jsem podcenila puchýře, které se mi začaly dělat snad již od prvního dne, a tak jsem se po cestě stavila ještě v lékárně pro další náplasti na puchýře. Měla jsem s sebou několik druhů náplastí, ale rychle jsem pochopila, že na puchýře jedině Compeed náplasti a žádné jiné nemají cenu.

I druhý den vedly mé kroky kolem oceánů po dřevěném chodníčku a teda, přišla i první menší krize. Velkou část dne bylo fakt horko, do toho mě bolely puchýře a já úplně nechápala, co tu dělám. Na pláži jsem si sundala boty a přezula se do pantoflí – úplně obyčejné pantofle, které jsem si kupovala tak dva roky zpátky? Ale ta úleva! Hned se mi šlo lépe a ano, bylo mi úplně jedno, že mám pantofle i ponožky. Protože na Caminu (a vlastně i všude jinde) u mě vítězí pohodlí.

Během pár minut začalo lehce pršet, a pak začalo pršet hodně. Tak jsem si sedla do menší kavárny u pláže, dala si kafe, které chutnalo jak čokoláda (a díky tomu jsem si vlastně už v Portugalsku další kafe ani nedala), koupila jsem si menší svačinku a pochopila, že pršet bude ještě dlouho. Díky tomu, že jsem měla pantofle na nohou a boty schované v baťohu, jsem aspoň večer nemusela řešit, jak boty vysuším.

A tak jsem v pantoflích s ponožkami, v pláštěnce a poněkud unavená šla dál. I třetí ubytování Marinhas Bed & Breakfast bylo velmi pěkné, jen protože postele byly kousek od sebe, neměla jsem úplně pocit soukromí. Zde jsem si myslela, že nikdo jiný česky nemluví – dokud jedna slečna nezačala česky telefonovat. Výhodou tohoto ubytování bylo, že bylo vlastně hned u benzínky. Nevidíte tu výhodu? Ale notak, když jdete několik desítek kilometrů a jste totálně unavení, právě na benzínce seženete vše, co potřebujete – pití, jídlo, sladkosti, kafe… A tak jsem si zde nadšeně k večeři vychutnala Twix sušenku a další blbosti, které přesně moje tělo potřebovalo. Jo můj jídelníček byl celé Camino plný rychlých cukrů.

Den 3 Marinhas – Caminha (45 km)

Ráno jsem se vzbudila velmi brzy a neřešila jsem, že je ještě trochu tma, však ono to sluníčko za chvilku vyjde. Nejdříve se mi šlo opravdu krásně – nesvítilo konečně sluníčko, nepršelo a prostě bylo příjemně pod mrakem. Cesta vedle už dál od oceánu a spíše přes různé vesničky, kudy se mi šlo fakt dobře. Zatím jsem si večer vždy rezervovala ubytování na další noc, chtěla jsem mít jistotu, kde budu spát. Tentokrát jsem šla ale s tím, že dojdu do Viana do Castelo, což je větší město, ve kterém je nespočet možností na přespání a tam se rozhodnu, kde přesně spát budu.

Nebudu lhát, tento den byl pro mě několikrát kritický. Nejdříve jsem šla do šíleného kopce, abych za zatáčkou zjistila, že kopec pokračuje – tam jsem potkala jiného poutníka. Oba jsme se podívali na kopec, pak na sebe a začali se šíleně smát. Víte, byl to takový ten smích ze zoufalství. Cesta pak vedla lesem, což bylo celkem fajn, dokud nezačalo šíleně pršet. Cesta byla poněkud náročná, bylo potřeba sledovat každý krok, zrovna zde uklouznout na kamenech jsem opravdu nechtěla.

Víte, Camino v dnešní době může jít opravdu každý, existuje celá řada způsobů, jak si to usnadnit. Dopředu jsem věděla, že je spousta ubytování zabraná dopředu, protože jsou zkrátka agentury, které ubytování řeší za vás, do toho vám tam převáží i věci, a tak jdete jen s malým batůžkem, abyste večer na ubytko objevili svůj velký kufr se vším potřebným. Dopředu jsem proti tomu nic neměla – však aspoň to můžou jít i starší a nemocní lidé.

No jo, jenže tohle byl den, kdy jsem šíleně zmokla, šla totálně v rozmáčených botech a ve chvíli, kdy přestalo pršet a já pomalu byla na konci lesa, mě začali předbíhat úplně suchý, plný energie lidé s malými batůžky. Hned jsem věděla, co jsou zač a zrovna v tuto chvíli na ně měla trošku vztek, že si to tak ulehčují, že to přeci není fér. Já vím, je to trošku absurdní – jaké si to uděláš, takové to máš. Ovšem tohle bylo prostě blbé načasování a já jen nechápala, proč tolik mladých lidí (nikdo nevypadal staře ani nemocně) to nemůžou jít klasicky. S touto skupinkou jsem se pak potkávala celý den.

Před Vila do Castelo jsem si musela po silnici vyjít šílený kopec. Tentokrát už nepršelo, za to svítilo sluníčko tak, že jsem myslela, že se na silnici usmažím. Jsem přesvědčená, že nejvíce jsem si spálila lýtka ve chvíli, kdy jsem šla přes dlouhý most, na kterém jsem se necítila vůbec dobře a téměř ho přeběhla jen, abych ten úsek měla rychle za sebou.

Vila do Castelo je opravdu velké město a místo toho, abych vytáhla mobil a šla na booking si najít ubytování, jak jsem měla v plánu, jsem se rozhodla, že tu zůstat nechci a šla dál. Cestou jsem potkávala různé lidi a myslela si, že se ubytuji ve městečku Carreto, kde se mi jedno ubytování moc líbilo, ale bylo obsazené. V tu chvíli jsem ale potkala moc milou paní, která měla jít v plánu ještě o kousek dál a já se k ní nakonec ráda přidala. Obě jsme anglicky mluvily tak špatně, až jsme si překvapivě fakt dobře popovídaly a cesta ubíhala rychle.

Vůbec nechápu, jak je to možné, ale tento den jsem ušla víc jak 40 km. Nebudu lhát, posledních 5 km jsem šla už hodně vyčerpaně, ale cestou jsem si rezervovala hezké ubytování a ta myšlenka, že si tam dám sprchu a půjdu rovnou spát, mě přeci jen trošku hnala dál. Olá Vida – Hostel Caminha vlastní moc milá paní, která byla nadšená, že jsem z ČR. Protože první člověk, kterého ubytovala, byl také z ČR. Hezky jsme si popovídaly, já si šla dát sprchu a k večeři jsem si v blízkém supermarketu koupila ovocné pivko a brambůrky (jojo vyvážená strava haha).

Posedávala jsem ještě chvíli u oceánu, a když jsem sledovala malou loďku – spíš jen takový člun, tak mi to došlo. Caminha je přesně to město, kde se dá za cca 6 Eur zaplatit taxi člun do Španělska. Pokud totiž člověk tuto možnost využije, může pokračovat po pobřežní trase kolem oceánu, anebo se tu může postupně napojit na centrální trasu a do Španělska se dostat pěšky – přes most v Tui.

No co si budeme povídat, oceán už mě po prvních dvou dnech trošku nudil, různými vesničkami se šlo lépe a ta loďka? Byla fakt malá, navíc druhý den mělo hodně pršet a já jsem posera, a tak jsem se rozhodla, že druhý den budu pokračovat pěšky do Tui a spokojeně se svým rozhodnutím jsem se vrátila na ubytování, že si půjdu rovnou lehnout. No jenže jsem tam potkala ještě jednoho Čecha (první a jediný chlap z ČR, kterého jsem na celém Caminu potkala) a nakonec jsme zašli ještě do vedlejší hospody, kde jsme u pivka a vínka probrali naše puchýře a podobně důležité věci.

Den 4 Caminha – Tui (39 km)

Ráno jsem se probudila s tím, že by bylo super dojít do Tui – tím bych totiž z Portugalska přešla do Španělska a to byl přeci jen takový výrazný bod cesty. Po vyčerpávajícím předchozím dni jsem hned otevřela booking a našla si krásné ubytování – tentokrát pokoj jen pro mě v Ponsión Ponte das Febres.

Během chvilky začalo pršet a pršelo snad celý den. Chvíli méně, chvíli více, ale bylo to náročné. Ovšem i tak se mi šlo asi ve finále lépe, než když by pražilo sluníčko. Jestli jsem si předchozí den myslela, že jsem si sáhla na dno, tak to byl omyl.

Již snad po prvních 5 km jsem měla krizi, že mě vše bolí a že předchozí den jsem to fakt přehnala a kašlu na to. Fakt jsem měla chuť si najít nejbližší ubytování a tam zůstat celý den. Jenže stejně se většinou člověk může ubytovat až odpoledne, a tak jsem šla dál. Tentokrát jsem ani nepotkávala moc lidí, a když už jsem někoho potkala, byli to cyklisti a musím říct, že najednou jsem jim to kolo fakt záviděla.

Postupně jsem se blížila do Valenca, což bylo poslední portugalské město, držela jsem se toho, že pak už jen stačí přejít most a jsem ve Španělsku a v dnešním cíli. Ani nevíte, jak nadšeně jsem šla přes most, dokonce tam i přestalo pršet a občas vyšlo sluníčko. Říkala jsem si, že mě Španělsko krásně vítá.

Podívala jsem se na mapy.cz, jak daleko mám ubytování a v tu chvíli jsem chtěla brečet. Nerezervovala jsem si totiž pokoj přímo v Tui, ale ještě pár kilometrů za městem, a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít dál. Protože já jsem prostě chtěla spát v tom krásném pokoji, který jsem měla mít jen pro sebe a to včetně koupelny. To byl pro mě vrchol luxusu na Caminu, o který jsem se nehodlala připravit.

Cestou jsem šla docela dlouho i po hlavní silnici, což se mi moc nelíbilo. Dokonce u mě zastavilo i auto, které převáží některým lidem kufry a další věci a pán měl starost, jestli jsem v pořádku – no radši ani nechci vědět, jak jsem vypadala. Unavený a zoufalý výraz, lehce jsem pajdala a to, že tak moc prší, mi bylo už ve finále úplně jedno.

Pak jsem odbočila na lesní cestu a viděla, že už mi zbývá jen poslední kilometr na ubytování a rovnou říkám, že to byl pro mě nejnáročnější kilometr za celou mou cestu. Každý krok mě už bolel, chtěla jsem si jen sednout a nic neřešit. Ovšem věděla jsem, že jakmile si v tom dešti sednu doprostřed cesty, už se nezvednu, a že prostě musím jít dál.

Odpočítávala jsem už každý metr, každý krok a fakt pochybovala o tom, že těch posledních 300 metrů zvládnu ujít. Vtipné, že? 300 metrů je téměř nic a přesto v tomto momentu toho pro mě bylo tak moc. Navíc mě hnal poněkud i čas, abych stihla check-in, protože s přechodem do Španělska jsem se zase vrátila k našemu času a měla tak hned o hodinu méně času než v Portugalsku.

Ubytování mělo i restauraci, kam jsem si zoufale sedla úplně promoklá, dala si kafe a pak teprve řešila, že se chci ubytovat. Ten pocit vítězství, když jsem si sundala mokré věci, lehla na postel a snad hodinu nebyla schopná ničeho? Jo, na ten nejspíš jen tak nezapomenu. Pěkně dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná si dát horkou sprchu a vzít si suché a čisté oblečení. Ale víte co? Já měla krásný pokoj s koupelnou jen pro sebe! A ve finále mi to utrpení po cestě za to snad i stálo.

Na ubytování nikdo nemluvil česky ani anglicky, a tak jsem si potvrdila, že něco k jídlu a víno si dokážu obstarat vždy, i když mi nikdo nerozumí. Na Caminu jsem měla pocit, že každé jídlo bylo to nejlepší, co jsem kdy jedla – ať už to byl velký hamburger, něco z listového těsta, co vůbec netuším, co bylo, anebo obyčejný sendvič, kde byl jen jeden plátek sýra a jeden plátek salámu. Spokojeně jsem si vychutnala večeři, dala si sklenku vína a v tu chvíli přestalo pršet a vyšlo sluníčko. Jo v tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo brečet, když já šla téměř celý den v dešti.

Den 5 Tui – Redondela (30 km)

Původní plán byl jít jen cca 10 km do O Porrino, abych si po předchozích dvou dnech pořádně odpočinula. Dokonce to byl první den, kdy jsem s sebou měla hůlku na chození – což beru jako takový malý Camino zázrak. Předchozí den, kdy jsem fakt už nemohla a chtěla brečet zoufalstvím a vyčerpáním, jsem si říkala, že bych potřebovala hůlku nebo aspoň jeden klacek, abych si tu chůzi trošku usnadnila a ulevila pravé noze, kde mě občas začala bolet kyčel a víte, co jsem potkala na ubytování? Samozřejmě hůlku, kterou tam někdo nechal a já si jí mohla vzít.

Takže nakonec se mi tento den šlo celkem dobře. Pominu-li tu chvíli, kdy jsem se hůlkou praštila do kotníku a zjistila, že to fakt bolí. Cestou jsem narazila na dva patníky se šipkami s tím, že jeden ukazoval kratší trasu a druhý sice delší, ale za to by měla být hezčí.

No samozřejmě jsem si zvolila tu kratší a pak šla kus nějakou průmyslovou částí jen po šíleně dlouhé rovince a cesta mě úplně nebavila. Do O Porrina jsem došla brzy a zjistila, že je to zas město, které se mi nelíbí. Vytáhla jsem mobil s bookingem a rezervovala si ubytování o několik kilometrů dál a to v Redondele. Už jsem si dala pozor, aby to nebylo až moc daleko za městem a já pak nešla zoufale poslední kilometry. Přeci jen je důležité se ponaučit.

Kousek před ubytováním jsem se zastavila na pizzu (ano, opět to byla moje nejlepší pizza v životě), a tak jsem díky pauze nedošla na ubytování A Dársena do Francés úplně hotová. Tentokrát jsem spala v krásném starším kamenném domě, což mělo jednu velkou nevýhodu – byla mi tam zima. Sice ubytování nabízelo deky na přikrytí, ale já věděla, že po předchozích dnech je moje tělo vyřízené a deka na zahřátí mi stačit nebude, poprvé jsem vytáhla spacák a měla aspoň radost, že ho s sebou nenosím úplně zbytečně.

Den 6 Redondela – Pontevedra (17 km)

Protože jsem věděla, že nějaké dny jsem fakt přehnala (co se týká nachozených kilometrů), tak i když jsem měla na celou cestu velmi omezený čas, mohla jsem si dovolit zpomalit. Rezervovala jsem si další ubytování v krásném městu Pontevedra a to konkrétně v Albergue GBC Hostelu. Cesta tento den nebyla nijak náročná a nějakých 17 km se mi už zdálo jak nic.

Je neuvěřitelné, jak rychle si tělo dokáže na větší zátěž a pohyb zvyknout. Ubytování bylo super a jsem moc ráda, že jsem si zvolila zrovna toto. Protože je Pontevedra větší město, je tam i nespočet možností ubytování. GBC Hostel má postele se záclonky (což je prostě to nejlepší, co může být – vlastní záclonka), už jsem věděla, že při rezervaci vždy rovnou poprosím o postel dole – víte, ono fakt bolí lézt po různých žebříkách na horní postel, když má člověk několik puchýřů a navíc ubytování mělo skvělou koupelnu i s fénem na vlasy. Možnost si přímo zde koupit něco k jídlu i pití, což jsem nevyužila, protože hned přes silnici byl velký supermarket.

Na ubytování jsem dorazila brzy a užila si i pořádný odpočinek. Ale nebudu lhát, hned na recepci už bylo několik kufrů s cedulkami, kdy jsem si říkala, že tu zas potkám vysmáté lidi s malými batůžky, kteří prostě nemají šanci zažít to pravé Camino – to, kde si musí vše nést s sebou a nemohou se spoléhat na různé agentury.

Den 7 Pontevedra – Caldas de Reis (30 km)

Následující ráno jsem si nebyla úplně jistá, kam až chci dojít, ale jedno bylo jisté – cíl se pomalu ale jistě blíží. Vlastně se zas tak pomalu neblížil, přibližovala jsem se k cíli rychleji, než jsem čekala. Což bylo super. Protože já nejsem úplně takový ten typ člověka, co žije tím že “cesta je cíl”, ale víc se hrnu k tomu cíli. Což možná i vysvětluje to, že jsem nešla v průměru nějakých 25 km, jak jsem si plánovala a často to bylo víc (a někdy mnohem víc).

Klasicky mi téměř celý den pršelo a když nepršelo, tak bylo pod mrakem a jen jsem čekala, kdy pršet začne. Koupit si pořádnou pláštěnku byl před odletem ten nejlepší nápad. Odpoledne jsem se opět ubytovala, tentokrát v Albergue As Pozas Termais a užila si postel s vlastní záclonkou.

Den 8 Caldas de Reis – Padron (25 km)

Protože Santiago se už opravdu blížilo a bylo neuvěřitelné pozorovat šipky, pod kterými jsem sledovala, jak kilometry do cíle ubývají, věděla jsem, že opravdu mohu zpomalit a nemusím nijak chvátat. Přesto jsem tento den bez problému ušla 25 km a zjistila, že to je vlastně taková ideální vzdálenost, kolik kilometrů se dá pohodlně za den ujít.

Do karet mi hrálo i počasí – téměř celé moje Camino bylo pod mrakem a pršelo, ani tento den tomu nebylo jinak. Jen toho deště bylo celkem málo a já věděla, že právě v tomhle počasí se mi jde krásně. Ze začátku Camina mi hodně svítilo sluníčko a bylo na mě už moc vedro a byla jsem chvílemi z toho vedra otrávená a bylo to pro mě dost unavující.

Takže ano, počasí, kdy jsem na sobě měla legíny, mikinu i pláštěnku, pro mě bylo mnohem lepší, než počasí kdy pralo sluníčko a já se furt musela mazat krémem na opalování, abych se úplně nespálila.

Albergue Camiño Do Sar na mě bylo trochu moc barevné, ale vše bylo opět krásně čisté, měla jsem spodní postel se záclonkou, a tak jsem byla vlastně naprosto spokojená.

Den 9 Padron – Teo (15 km)

Další den jsem velmi přemýšlela o tom, jestli už dojdu do Santiaga, anebo si cestu rozdělím na 2 dny. Podívala jsem se na předpověď počasí a bylo to jasné – sluníčko, vedro. V tom se mi toho moc jít nechtělo, a tak jsem si našla krásné ubytování Casa Aldea da Pedreira. Došla jsem sem trochu dřív, a tak jsem musela čekat na check-in, který byl od 13:00 hod. a nebylo možné se ubytovat dříve.

Což jsem úplně nechápala – u ubytování bylo i občerstvení, kde si člověk mohl koupit jídlo, pití a majitelé (nebo provozovatelé, těžko říct), zde obsluhovali a dívali se, jak se tu postupně sbíhají poutníci, kteří se chtějí ubytovat – ale všechny nás nechali čekat, takže ochota tu moc nebyla a vlastně byli ve finále dost nepříjemní.

Nehodlala jsem si kazit náladu, a tak jsem si koupila šíleně velký hamburger, pivo, sedla jsem si a užívala jsem si to, že už nikam jít nemusím. Hambuerger byl tak velký, že když jsem snědla půlku, pán měl obavu, jestli mi to chutná. On nemluvil anglicky, já nemluvila španělsky, ale nějak jsme se pochopili, že mi to chutná, jen je toho moc. A tak jsem tu snad seděla ještě hodinu, než jsem to v klidu dojedla. Bylo super, že jsem nikam ten den už nešla a mohla si přeci jen vychutnat ten klid, kdy člověk jen je a nic nemusí.

Den 10 Teo – Santiago De Compostela (15 km)

Ráno jsem se probudila brzy a poprvé za celé moje Camino jsem vyšla ještě před východem slunce. Po pár krocích jsem toho lehce litovala – cesta vedle lesem. Jít lesem za šera úplně sama? No asi jsem se poprvé na Caminu trochu bála a proč? Těžko říct, úplně neopodstatněný strach.

Zbývalo mi posledních cca 15 km do Santiaga a moc mě potěšilo potkat první šipku, pod kterou bylo 9,9 km. Poprvé jsem viděla číslo pod 10 km a radovala jsem se z něj stejně, jako když jsem poprvé potkala první šipku s číslem pod 100 km.

Cesta chvilku vedle přes nějakou hlavní silnici a já pocítila pořádnou bolest pravé kyčle. Hůlka byla skvělým pomocníkem a pomalým tempem jsem šla dál. U malého občerstvení jsem si koupila colu, poprosila o razítko a na chvíli si sedla. Nějak jsem tušila, že ta kyčel jen tak bolet nepřestane, a tak místo chůze jsem jen nějakou chvíli seděla, pila colu a hladila si cizího psa, který se snažil rozkousat lavičku, na které jsem seděla.

Myslela jsem si, jak posledních pár kilometrů k cíli bude v pohodě, ale opak byl pravdou. Kyčel bolela a nerovný terén tomu moc nepomáhal. Na kraji Santiaga jsem si vzala prášek na bolest, chvíli počkala než zapůsobí a pak se vydala dál a hned se mi šlo o něco lépe.

Asi jsem trošku někde blbě zahnula, protože jsem nepotkávala moc poutníků a to jsem myslela, že zrovna tady jich budou davy. I ke katedrále jsem přišla z jiné strany, než jsem myslela, že dorazím.

Pocity po příchodu k cíli? Žádné. Bylo mi vedro, sundala jsem si baťoh, sedla jsem si ke zdi, o kterou jsem se opřela a dívala jsem se na katedrálu. To je tedy ono? Hm, hezký a co dál? Dál jsem jen nějakou dobu seděla, pak poprosila nějakou cizinku o fotku, mezitím jsem i já udělala pár poutníkům fotky a vydala jsem se na ubytování.

Hostal Forest byl ale velikým zklamáním. I když jsem přišla cca půl hodiny potom, co už jsem se mohla ubytovat, starší Španělka na mě spustila, že je ještě moc brzy a můžu si tam maximálně nechat baťoh. Také na mě spustila, jakto že neumím mluvit španělsky a víte co je vtipné? Že i když na mě mluvila (nebo spíš křičela) španělsky a já španělsky vůbec neumím, přesně jsem jí rozuměla a vůbec jsem se necítila dobře.

Šla jsem si tedy zpátky projít Santiago a vyzvednout si kredenciál a za zhruba hodinu jsem se vrátila. Pokoj (a to jsem si ještě objednala deluxe) na mě působil stejně špatně jako majitelka. Vše zatuhlé, smradlavé a výhled z pokoje byl už jen třešničkou na dortu. Takže můj deluxe samostatný pokoj v Santiagu bych okamžitě vyměnila za postel se záclonkou ve společném pokoji, ale odmítla jsem si platit jiné ubytování, ty hezká už stejně byla plná a místo toho se jen převlékla, nechala si na pokoji věci a vydala se do města.

Venku bylo krásně a konečně mi nevadilo sluníčko a vedro, však jsem už nikam v tom horku nemusela jít a jen jsem se tak poflakovala, koupila si nějaké jídlo a především jsem si sedla na výbornou sangrii, na kterou jsem se hodně těšila.

Poslední den v Santiagu

Zbyl mi jeden den navíc, a tak jsem další ráno odešla z pokoje téměř hned potom, co jsem se probudila – opravdu jsem se tam necítila příjemně a strávila tam jen nejnutnější dobu na spaní. I s baťohem jsem si prošla Santiago, poslala pohledy, které jsem koupila už v Portu a vydala se na autobusové nádraží.

Na autobusáku jsem pěkně narazila, chtěla jsem autobus, který jezdí na letiště, protože jsem si našla ubytování v Hotelu Garcas, který je jen kousek od letiště (ráno jsem odlétala poměrně brzy a nechtěla jsem cestu na letiště řešit ráno taxíkem, busem bych se tam tak brzy nedostala) a z tohoto hotelu bylo možné jít na letiště pěšky.

Rovnou říkám, že pokud ze Santiaga chce někdo jet autobusem třeba do Porta, tak na nádraží jsou tabule, kde je vše krásně značené a najít správný dálkový autobus není problém. Ovšem autobus na letiště je přeci jen něco jiného, nejedná se o dálkový autobus, který odtud vyjíždí a je to prostě klasická hromadná doprava. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že tu zastávku opravdu nenajdu. Naštěstí stačilo přejít most (směrem k vlakovému nádraží) a kde člověk uvidí klasickou MHD zastávku, na které je rovnou i velká nálepka s letadlem. Lístek jsem si koupila u řidiče za 1 Euro.

Bylo také na čase napsat mamince a ségře, že nejsem doma, nechodím celý týden od práce, ale že jsem se vydala na Camino. Pokud se někomu zná divné, že jsem jim neřekla dopředu, co mám v plánu – tak mi věřte, že jsem jim jen nechtěla přidělávat starosti a mamka mi pak přiznala, že za to byla i vcelku ráda.

Ubytování na Hotelu Garcas nebylo špatné, rozhodně lepší než předchozí a bylo super mít vlastní pokoj, který nesmrdí, ale šlo tam vše slyšet. Nejspíš tento hotel primáně využívají lidé, kteří odlétají pozdě v noci, nebo brzy ráno a tak jsem snad co dvě hodiny celou noc slyšela, jak někdo opouští hotel.

Cesta domu

Ráno jsem vstala brzy a pěšky se vydala na letiště. Sice jsem šla velký kus podél hlavní silnice, ale ničemu to nevadilo – projely za celou dobu asi 2 auta, navíc zde byla široká krajnice a dostatek osvětlení. Hned jak jsem vyšla na letiště, objevila jsem na lavičkách spát několik poutníků. Spousta lidí totiž na poslední noc v Santiagu využije k přespání lavičky na letišti a neřeší žádné ubytování (také jsem o tom chvíli přemýšlela a možná je škoda, že jsem to nakonec nezkusila).

Letěla jsem na francouzské letiště, kde jsem strávila 5 hodin čekáním na druhé letadlo do Prahy. Nejdřív jsem si myslela, že čekání 5 hodin bude v pohodě, no omyl. Nebavilo mě to, bylo to dlouhé a už jsem se fakt těšila domu, protože jsem byla poměrně unavená. Naštěstí celá cesta domu proběhla v pohodě.

Spousta lidí, co jde jednou Camino tvrdí, jak to je nepopsatelný zážitek, jak je to skvělé a že už se nemohou dočkat, až se vydají na další cestu. Upřímně? Já zatím tyto pocity nemám a pokud mohu hádat, nejspíš se ani nedostaví. Jsem ráda, že jsem se na Camino vydala, jsem vděčná, že bez větších problémů jsem se dostala až do cíle, ale vlastně si jen zas o něco víc uvědomila, jak je mi dobře doma ve svém pohodlí.